Newyorská společnost ovládající úspory důchodců ve Švédsku, USA a Kanadě se vyhýbá brazilským zákonům o zahraničních investicích, aby získala farmářskou půdu prostřednictvím byznysmena obviněného z násilného vyhnání místních komunit, uvádí zpráva organizací Rede Social de Justiça e Direitos Humanos, GRAIN, Inter Pares, a Solidarity Sweden – Latin America.
Více na WertyzReport
Podívejte se na tento obrázek. Víte, kdo to je?
Více na WertyzReport
Kanadská těžební společnost Nevsun Resources využívala během výstavby měďového dolu Bisha v Eritrei otroky. Tři bývalí zaměstnanci podali na společnost u kanadského soudu žalobu.
Více na WertyzReport
Ženevské mezinárodní centrum pro spravedlnost (GICJ) vydalo 27.července zprávu s názvem Plavba proti proudu: Zkoumání reakce EU na nepravidelnou imigraci přes Středozemní moře (Swimming Against the Tides: Examining the EU Response to Irregular Migration through the Mediterranean Sea). Cílem této zprávy bylo zdůraznit příčiny krize a nezbytné kroky pro její řešení.
Více na WertyzReport
Mawuna Remarque KOUTONIN
Když se Sékou Touré z Guinei v roce 1958 rozhodl zbavit francouzského kolonizačního impéria a rozhodl se pro nezávislost země, francouzské kolonizační elity v Paříži se hodně naštvaly. Francouzská administrace v Guinei zničila v zemi, která zastupovala „výhody francouzské kolonizace,“ úplně všechno.
Zemi opustily tři tisíce Francouzů, vzali všechen její majetek a zničili vše, co se nedalo přesunout: školy, školky, veřejné administrativní budovy; auta, knihy, léky, nástroje výzkumných institutů, zničili traktory; na farmách byly zabity krávy a koně a jídlo na skladech bylo spáleno nebo otráveno.
Účelem tohoto nehorázného činu bylo vyslání jasné zprávy všem dalších koloniím, že následky odmítnutí Francie budou velké.
Mezi africkými elitami se pomalu šířil strach a nikdo nebyl odvážný následovat příklad Sékou Tourého, jehož sloganem bylo: “Upřednostňujeme svobodu v chudobě před honosností v otroctví..”
Sylvanus Olympio, první prezident Toga, maličké země v západní Africe, našel jiné řešení.
Nechtěl, aby jeho země byla pořád francouzskou oblastí, a tak odmítl podepsat pokračování kolonizace, kterou De Gaule navrhoval, ale souhlasil se splátkou každoročního dluhu Francii za tzv.výhody, které Togo z francouzské kolonizace dostane.
To byla jediná podmínka pro Francii, před odchodem nesměla nic zničit. Jenže částka odhadovaná Francií byla tak velká, že úhrada tzv.„dluhu z kolonizace” se v roce 1963 blížila ke 40% rozpočtu země.
Finanční situace nově nezávislého Toga byla nestabilní a aby se z ní Olympio dostal, rozhodl se upustit francouzskou kolonizační měnu FCFA (franc pro francouzské kolonie) a vydal vlastní měnu země.
13.ledna 1963, tři dny po začátku tištění peněz, komando negramotných vojáků podporovaných Francií zabilo prvního zvoleného prezidenta Afriky. Olympio byl zavražděn bývalým příslušníkem Francouzské legie jménem Etienne Gnassingbe, který údajně za práce dostal od francouzské ambasády 612 dolarů.
Olympiovym snem bylo vybudovat nezávislou a soběstačnou zemi. Francouzům se to ale nelíbilo.
30.června 1962 se Modiba Keita , první prezident Mali, rozhodl stáhnout francouzskou měnu FCFA, která byla uvalena na 12 nově nezávislých afrických zemí. Malijskému prezidentovi, který se přikláněn socialistické ekonomice, bylo jasné, že dohoda a pokračování kolonizace byla pastí a zátěží pro rozvoj země.
19.listopadu 1968 se Keita stal obětí převratu, který provedl bývalý představitel Francouzské legie poručík Moussa Traoré.
Během turbulentního období africké snahy pro osvobození od evropské kolonizace Francie opakovaně využívala bývalé zahraniční legionáře na provedení převratů:
Během posledních 50 let se ve 26 afrických zemích stalo celkem 67 převratů, 16 z nich jsou bývalé francouzské kolonie, což znamená, že 61% převratů se stalo ve frankofónní Africe.
Převraty v bývalých francouzských koloniích:
Celkem: 45
Další africké země:
Celkem: 22
Jak tato čísla ukazují, Francie je docela zoufalá, ale aktivní, aby udržela silnou ruku na svými koloniemi za jakoukoliv cenu.
V březnu 2008 bývalý francouzský prezident Jacques Chirac řekl:
“Bez Afriky Francie upadne do hodnocení třetího světa”
Chiracův předchůdce François Mitterand v roce 1957 předpovídal:
”Bez Afriky nebude mít Francie ve 21.století žádnou historii”
V době psaní tohoto článku je Francii skrz kolonizační dohodu zavázáno 14 afrických zemí, do francouzské centrální banky pod kontrolou francouzského ministra financí dávají 85% svých devizových rezerv. Až do dnes Togo a dalších 13 afrických zemí musí Francii platit daň z kolonizace. Afričtí lídři, kteří odmítnou, jsou zavražděni nebo svrženi. Ti, kteří posluhují, jsou odměněni štědrým životním stylem, zatímco jejich lidé žijí v extrémní chudobě a zoufalství.
Je to takový ďábelský systém, který byl dokonce zkritizovaný i Evropskou unií, Francie ale není připravena se posunout dál od kolonizačního systému, který ji každoročně z Afriky posílá 500 miliard dolarů.
Často obviňujeme africké lídry z korupce a posluhování zájmům západních států, je pro to ale dobré vysvětlení. Chovají se tak, protože se bojí smrti nebo převratu. Chtějí, aby je silný stát podpořil v případě agrese nebo problému. Jenže na rozdíl od ochrany přátelských států je západní ochrana často nabízena výměnou za to, že tito lídři budou sloužit jejich zájmům, a ne zájmům lidu.
Afričtí lídři by pracovali v zájmu jejich lidu, pokud by neustále nebyli hlídáni a tyranizováni kolonizačními zeměmi.
V roce 1958 Leopold Sédar Senghor, vyděšený z následků nezávislosti od Francie, prohlásil: „Volbou senegalského lidu je nezávislost; chtějí ji získat jedině přátelstvím s Francií, a ne sporem..”
Tehdy Francie přijímala „nezávislost jen na papíře,“ podepsala závaznou „Dohody o spolupráci,“ které popisovaly vztahy s Francií, zvláště vazby na francouzskou kolonizační měnu, francouzský vzdělávací systém a obchodní preference.
Následuje 11 částí dohody o pokračování kolonizace od 50.let:
Nové „nezávislé“ země by měly platit za infrastrukturu postavenou Francií během kolonizace.
Ohledně sumy, o ohodnocení kolonizačních výhod a podmínek plateb stále hledám kompletní detaily.
Africké země by měly uložit své národní peněžní rezervy do Francouzské centrální banky.
Francie zadržuje národní rezervy 14 afrických zemí od roku 1961: Benin, Burkina Faso, Guinea-Bissau, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, Kongo-Brazzaville, Rovníková Guinea a Gabon.
„Peněžní politika řídící nakupování zemí není složitá, protože je řízena Francouzským Ministerstvem financí bez zmínky na centrální fiskální úřady WAEMU nebo CEMAC. Pod podmínkami dohody, které tyto banky vytvořily, centrální banka jakékoliv africké země CFA je povinna udržet alespoň 65% svých devizových rezerv na „operačním účtu“ zadržovaném Francouzským Ministrem financí a dalších 20% pro pokrytí finančních závazků.
Centrální banky CFA také uvalují omezení na kredit rovnající se 20% veřejných zisků zemí v předcházejícím roce. I když BEAC a BCEAO mají u Francouzského Ministerstva financí povoleno přečerpání, výběry z přečerpaných účtů musí být schváleny Francouzským Ministerstvem financí. Poslední částí je to, že Francouzské Ministerstvo financí investuje do devizových rezerv afrických zemí na Pařížské burze.
Ve zkratce, více jak 80% devizových rezerv těchto afrických zemí je uloženo na „operačních účtech“ ovládaných Francouzským Ministerstvem financí. Dvě banky CFA jsou africké jen ve jméně, nemají vlastní peněžní politiky. Samotné země nevědí, kolik procent z devizových rezerv Francouzského Ministerstva financí patří jim.
Výdělky z investicí do těchto fondů ve Francouzském Ministerstvu financí mají být přidány do společných fondů, banky ani země ale nedostávají účetnictví. Malá skupina vysokých představitelů Francouzského Ministerstva financí, která má nad sumami dohled, ví, kam jsou fondy investovány a zda je z toho zisk, nemohou ale bankám CFA nebo centrálním bankám afrických států sdělit jakékoliv informace.“ napsal Dr. Gary K. Busch
Odhaduje se, že Francie zadržuje ve své pokladně 500 miliard dolarů od afrických zemí a je odhodlána bojovat s každým, kdo chce tohle staré impérium odhalit.
Africké země nemají k těm penězům přístup.
Francie jim dovoluje přístup jen k 15% kterýkoliv rok. Pokud chtějí víc, tak si musí půjčit ze svých 65% za komerční úroky.
Aby věci byly ještě tragičtější, Francie uvaluje omezení na množství peněz, které si země mohou z rezervy půjčit. Omezení je stanoveno na 20% z jejich zisků z předešlého roku. Pokud si země budou chtít půjčit víc než 20%, Francie má veto.
Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac nedávno o afrických penězích ve francouzských bankách promluvil. Tady je video, jak mluví o francouzském vykořisťovacím schématu. Mluví francouzsky, tady je krátký přepis: “Musíme být upřímní a přiznat si, že velká část peněz v našich bankách pochází výhradně z vykořisťování afrického kontinentu..”
Francie má jako první právo koupit jakékoliv přírodní zdroje nalezené na území bývalých kolonií. Když Francie řekne „Nemáme zájem,“ africké země musí hledat jiné partnery.
Při udělování vládních kontraktů musí být prvně zvažovány francouzské společnosti a až pak se tyto země mohou dívat jinam. Nezáleží na tom, zda africké země dostanou od někoho víc.
Ve spoustě bývalých francouzských kolonií jsou všechny ekonomické prostředky v rukách francouzských vyhnanců. V Pobřeží Slonoviny francouzské společnosti vlastní a ovládají všechny velké zdroje – vodu, elektřinu, telefon, dopravu, přístavy a velké banky. To samé platí i v obchodu, stavebnictví a zemědělství.
Přes sofistikované schéma stipendií, grantů a „Dohod o obraně“ přiložené k Dohodě o kolonizaci mohou Afričané poslat své vysoké vojenské činitele na výcvik do Francie nebo do zařízení vedených Francouzi.
Situace na kontinentu je taková, že Francie cvičila stovky, dokonce i tisíce zrádců, které i vyživovala. Když jsou nepotřební, tak spí a jsou aktivováni jen pro potřeby převratu nebo jiných účelů!
Pod „Dohodami o obraně“ má Francie právo vojensky zasáhnout a umístit do zemí natrvalo vojáky a vojenské základny.
Francouzské vojenské základny v Africe
Když se prezident Pobřeží Slonoviny Laurent Gbagbo snažil ukončit francouzské vykořisťování, Francie zorganizovala převrat. Během dlouhého procesu do konfliktu zasáhly přímo francouzské tanky, vrtulníky a zvláštní jednotky, střílely na civilisty a spoustu zabily.
Francie odhadla, že obchody francouzské komunity ztratily několik milionů dolarů, když ve spěchu při opuštění Abidjanu v roce 2006 francouzská armáda zmasakrovala 65 neozbrojených civilistů a zranila 1200 dalších.
Když Francie s převratem uspěla a předala moc Alassanemu Outtarovi, požádala jeho vládu, aby zaplatila kompenzaci francouzské obchodní komunitě za ztráty během občanské války.
Ouattaraova vláda jim zaplatila dvakrát.
Oui, Monsieur. Vous devez parlez français, la langue de Molière!
Byla vytvořena organizace pro rozšiřování francouzského jazyka a kultury s několika satelity a pobočkami, na kterou odhlíží Francouzské Ministerstvo zahraničí.
Jak je uvedeno v tomto článku, pokud je francouzština jediným jazykem, kterým mluvíte, máte přístup jen k 4% vědomostí lidstva a myšlenek. Je to velice omezující
Pro Francii je to opravdovou dojnou krávou, Francie ale není připravena se přesunout ze svého systému, který ji dává 500 miliard dolarů z Afriky.
Během zavedení Eura v Evropě další evropské země odhalily francouzské vykořisťovací schéma. Zvláště nordické státy neúspěšně apelovaly, aby se Francie tohoto systému vzdala.
Bez zprávy nebudou peníze.
Ministr centrálních bank bývalých kolonií a ministr pololetních schůzí ministrů financí bývalých kolonií je zastoupen Francouzskou centrální bankou nebo Ministerstvem financí.
Africké země mají všeobecně menší vojenské aliance. Většina zemí má jedině vojenské aliance se svými bývalými kolonizátory!
V případě bývalých francouzských kolonií to funguje tak, že jim Francie zakazuje žádat další vojenskou alianci mimo tu nabídnutou.
Přes jeden milion afrických vojáků bojovalo proti nacismu během druhé světové války.
Jejich pomoc je často ignorována nebo zlehčována, když se ale zamyslíte, v roce 1940 trvalo Německu 6 týdnů Francii porazit. Francie věděla, že Afričané budou v budoucnu pro boj „Grandeur de la France” užiteční.
Ve vztahu Francie k Africe je něco skoro psychotického
Francie je vážně závislá na plundrování a vykořisťování Afriky už od dob otroctví. Pak je tu ten úplný nedostatek kreativity a představivosti francouzské elity myslet daleko za minulost a tradici.
Francie má 2 instituce, které totálně uvízly v minulosti, jsou obývané paranoidními a psychopatickými „haut fonctionnaires,” kteří šíří strach apokalypsy, pokud se Francie změní, a jejichž ideologická reference pochází z romantismu 19.století: jsou nimi ministr financí a rozpočtu a ministr zahraničí.
Tyto dvě instituce jsou nejen hrozbou pro Afriku, ale i pro samotné Francouze.
Je to na nás Afričanech se osvobodit bez žádosti o povolení, protože stále nemohu pochopit například to, jak 450 vojáků v Pobřeží slonoviny může ovládat populaci 20 milionů lidí?!
Hned první reakce lidí, když se dozví o francouzské dani z kolonizace, je: „Od kdy?”
Pro porovnání, Francie nechala v letech 1804-1947 (skoro jeden a půl století) Haiti zaplatit 21 miliard dolarů za ztráty způsobené francouzským obchodníkům s otroky kvůli zrušení otroctví a osvobození Haiťanů.
Africké země platí daň z kolonizace 50 let, takže si myslím, že do jednoho století to nemusí dojít!
Podle francouzského listu Le Figaro působí na jihu Libye tajně americká komanda převlečená za Nomády. Jednotka Delta Force se účastní operací společně s libyjskými zvláštními jednotkami.
Podle novin je hrozba rozpadu jižní Libye tak velká, že USA nejsou spokojeny jen s leteckými útoky. Tyto týmy „Nomádů“ jsou také podporovány drony a dalšími vzdušnými prostředky, které bombardují podezřelé konvoje vozidel. Podle zprávy americká strana alespoň nechá Libyjce operace „dokončit.“
Nasazení amerických komand schválil libyjský premiér Ali Zeidan a libyjský ministr obrany.
Kromě Američanů svou účast naznačila i Francie. Admirál Francouzských ozbrojených sil Edouard Guillard ve čtvrtek prohlásil, že s nestabilitou na jihu Libye musí skoncovat mezinárodní operace. Francouzský generální štáb údajně také začal vymýšlet plán pro společný zásah s Brity. (zdroj)
Dále čtěte:
Dean Henderson
Nikoho by nemělo překvapovat, že šest národů, které tvoří Radu pro spolupráci státu Perského zálivu (GCC) žádalo své západní ochránce, aby uvalili na Libyi bezletovou zónu. Nebo to, že tyto stejné monarchie vyzbrojují stejné teroristy z Al-Kájdy, které v Libyi chránili, a poslali do Sýrie, aby svrhli Asadovu vládu.
Proč by tyto arabské státy – Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahjran, Spojené Arabské Emiráty, Omán a Katar – požadují válku proti těmto arabským producentům ropy? Na místě je krátká historie GCC.
(Úryvek z 5.kapitoly Šejk z perského zálivu k pronájmu z knihy Big Oil & Their Bankers…)
Rozhodujícím momentem byla Íránská revoluce v roce 1978. Se svrženým Shahem a znárodněným íránským konsorciem Čtyři jezdci – Exxon Mobil, Chevron Texaco, BP Amoco a Royal Dutch/Shell – a jejich vlastníci Rockefeller a Rotschild chtěli vytvořit systém pro lepší bezpečnost pro ovládání nezpracované ropy z Perského zálivu. Dům Saúdů se rychle stával světelnou tyčí pro arabské nacionalisty, kteří monarchii považovali za západní náhradní matku.
Ministerstvo zahraničí chtělo zmírnit tlak vyvíjený na Saúdy hledáním dalších regionálních lídrů, kteří by chtěli provádět stejné quid pro quo výměny ropy za zbraně, které v Království platilo od 50.let. Dohodla zahrnovala americké vyzbrojování Domu Saúdů na ochranu proti zahraničním a domácím nepřátelům. Výměnou Saúdové posluhovali jako “ohánějící se producent”, Západu zajistili stálou a relativně levnou dodávku ropy. Zatímco americké firmy jako SAIC, Booz Hamilton, TRW a Vinnell Corp cvičily Saúdské národní gardy, pákistánští a egyptští piloti (Saúdům nebylo důvěřováno) byli cvičeni na pilotování stíhaček F-15 pro ochranu Saúdského Království. Saúdové se naoplátku stali hlavním finančníkem celosvětových tajných operací CIA, MI6 a Mossadu, včetně těch na Libyi z Čadu ovládaném společností Exxon Mobil.
Zatímco region Středního východu obsahuje 66,5% celosvětových ropných rezerv, břehy jihovýchodní strany Perského zálivu, vlastněné Saúdskou Arábií, Kuvajtem, Katarem, Bahrajnem, Ománem a Spojenými Arabskými Emiráty, obsahuje 42% celosvětových rezerv. Saúdové mají 261 miliard barelů, to je více jak dvojnásobek toho, co jakýkoliv stát, a 26% celosvětových rezerv. Království pokrývá asi 60 velký ropných a plynových polí, která denně produkují 10 milionů barelů. Obrovské pole Ghawar je zatím největším na světě. Další největší celosvětové rezervy najdete v Iráku (112 miliard barelů). SAE jsou třetí s 97,8 miliardami barelů. Kuvajt má 96,5 miliard.
V roce 1981 vedly vlády USA a Saúdské Arábie snahu o vytvoření Rady pro spolupráci států Perského zálivu (GCC) skládající se ze Sadské Arábie, Kuvajtu, Kataru, Bahrajnu, Ománu a SAE. Všechny země kromě Ománu jsou členem OPEC. Vytvoření GCC si vyžádalo okamžitou kritiku od Libye, Sýrie, Iráku a PLO, kteří řekli, že dohoda rozděluje Ligu Arabských států do mají a nemají.
Bankéřské státy jsou náchylní k levnému prodávání ropy Čtyřem jezdců, jejich země už jsou dávno rozvinuté a jakékoliv zisky z ropy mohou být zrecyklovány do globálních investicí, ze kterých těží elity daných zemí. Industrializované státy potřebují vyšší cenu ropy, na vybudování své infrastruktury a na splácení obrovských dluhů západním bankéřům. Bankéřské státy OPEC jsou holubice peněz, zatímco industrializované státy jsou peněžní dravci.
Bankéřské státy GCC jsou všechny ovládány králi, které BigOil shledalo lehkými ovládat. Industrializované státy OPEC jsou obvykle více demokratičtější a pro Čtyři jezdce je těžké je manipulovat a uplácet. Tyto demokracie mají znárodněné ropné sektory, takže zisky z prodeje slouží společnosti, kdežto ropný sektor GCC je privatizován čím dál více, zisky obohacují Čtyři jezdce a jejich loutkové monarchie.
V Arabském světe založení GCC dramaticky rozptýlilo moc tradičnějších a nacionalističtějších center geopolitické moci na Středním východě, jako např. Bejrút a Damašek, a rozšířilo moc relativně krátkodobých monarchií v Perském zálivu.
Tento nový bankéřský blok rychle podepsal Ekonomickou dohodu GCC, liberalizoval své jejich ekonomiky, aby přinesl více investicí západních bank a korporací, vytvořil zónu volného obchodu a spustil přístav v Dubaji. Bahrajn se stal hlavním pobřežním bankovním centrem. Zahraniční pracovníci z chudých asijských zemí jako jsou Filipíny a Bangladéš byly pobízeny, aby do zemí vstoupily a poskytovaly levnou práci pro elitu. A tak byl vytvořen společný trh. Ropné politiky byly harmonizovány.
Podle Wall Street Journal mezi nejcennějšími měnami na světě není britská libra, americký dolar nebo švýcarský frank. Daleko cennější je kuvajtský dinar a maltská lira. Malta byla založena Maltskými katolickými křižáky s pomocí Vatikánu. Je to osa organizovaného zločinu ve Středozemním moři.
Sloupek novin al-Baath v Damašku v roce 1966 formuloval pozici národních peněžních dravců, což byl důvod k existenci OPEC. „Pro národní a progresivní složky nezůstává jiný kurz než boj na všechny způsoby,“ zapřísahaly noviny a dodaly: „pokud to povede k zastavení dodávek ropy…a uzavření ropných vrtů, aby zbavili monopolistu, defraudanta, despota této ropy.“
Abychom plně pochopili význam vytvoření GCC musíme zmínit historii feudálního vládnutí a britské kolonizace, která vyústila v existenci šejchátů, které GCC tvoří. Historie vládnutí jedné rodiny v těchto státech udělala tyto emiráty zralé na zavedení bezpečnostního paktu ropy za zbraně jako byl např. ten z roku 1981. Jak katarský ministr ropy nedávno upřímně prohlásil: „Industrializovaný svět ochrání ropu…Domníváme se, že tohle je řádná výměna zájmů a výhod.“
V roce 1776 britská East India Company vytvořila v dnešním Kuvajtu sídlo. Když kuvajtští členové hašemitského rodinného klanu al-Sabahu, kteří sdílí své příjmení se zakladatelem Asasinů Hasanem bin Sahabem, pomohli osmanským Turkům potlačit vzpoury v jižním Iráku, šejk kmenu Muntafiq dal Sabahům lesy u Fao a Sifiyeh v jižním Iráku.
Britové v roli ochránce mořských cest v Indickém oceánu považovali Kuvajt za vysoce strategický. V roce 1900 Britové uzavřeli dohodu s Mubarakem al-Sabahem, která oddělila Kuvajt od Iráku a vytvořila z něj britský protektorát. Velká většina lidí, kteří žili v Kuvajtu, britskému plánu oponovala a chtěla zůstat součástí Iráku.
V roce 1914, uprostřed 1.světové války, britský občan v Perském zálivu slíbil Šejkovi Mubarakovi al-Sabahovi jmenování králem své vlastní země výměnou za jeho obrat a napadení vojáků Osmanského impéria v Safwanu, Mezopotámii, což je dnes na území Iráku. Sabahův klan získal frčky Velké Británie. Hašemitská monarchie v Kuvajtu vládne dodnes.
V roce 1917 Britové udělali klienta z Ibna Saúda, kterému bylo řečeno, aby na pokraji první světové války povzbudil arabské kmeny k vyhoštění osmanských Turků z regionu. Ve stejný rok Britský dům Rothchildů prosazoval Balfurovu deklaraci, získal královskou podporu pro židovský domov Palestinu. Když vytvářel středovýchodní stanici, odkud se svými sluhy mohl dohlížet na centru svého celosvětového ropného monopolu, méně se obával o Židy. O rok později byli Osmani poraženi.
Irák, Jordánsko a Saúdská Arábie byly odtrženy od Osmanského impéria a spadli pod vládu Britů, Ibn Saúd převzal kontrolu nad Saúdskou Arábií. Jeho potomstvo vytvořilo dnešní Dům Saúdů. Palestinci se stali součástí Transjordánska, které bylo ovládnuto emírem vybraným Brity. Mírové státy Ománu (Trucial States of Oman – dnes SAE), a Ománské pobřeží (dnes Omán) také dostaly status britského protektorátu. Jak Winston Churchill o 30 let později komentoval: „Emír je v Transjordánsku, kam jsem ho jedno sobotní odpoledne v Jeruzalémě usadil”.
V roce 1922 dala Dohoda v Džiddá Saúdské Arábii nezávislost od Britů, ačkoliv Koruna měla pořád vliv. Během 20.let minulého století převzal Ibn Saúd s pomocí britských vojáků více území od Osmanů, když anexoval Rijád. Od Hašemitů převzal také Mekku a Medinu.
Británie a Francie podepsali v San Remu dohodu, která rozdělila ropné koncese na Středním východě mezi obě země. Během dvou týdnů odpověděly Spojené státy Politikou otevřených dveří, která americké Jezdce poslala do hry o ropu na Středním východě. Malí američtí nezávislí producenti, jako např. Sinclair, politice oponovali, stěžovali si, že upřednostňuje ropné zájmy Rockefellera. Američtí ropní giganti Exxon Mobil, Chevron, Texaco and Gulf – první tři potomci Standard Oil Trust Johna Rockeffelera – se v rozdělení ropy spojili s British Petroleum, Royal Dutch/Shell – vlastněný převážně holandským Oranžovým klanem a rodinou Rothschildů – a francouzským Compaignie de Petroles.
Iraqi Petroleum Company (IPC) a Iranian Consortium byly ovládány evropskými společnostmi, zatímco saúdské ARAMCO americkými Jezdci. Britské protektoráty byly vykořisťovány skrz různé kombinace Čtyř jezdců.
Pobočka IPC, Petroleum Development Trucial Coast, začala v dnešních SAE těžit v roce 1935. V SAE je ropný průmysl ADCO vlastněn z 24% BP Amoco, z 9,5% Royal Dutch/Shell a z 9.5% Exxon Mobil. ADMA je ze 14.67% vlastněna BP Amoco a z 13.33% francouzskou Compaignie de Petroles, která se změnila v Total. Esso Trading Company/Abu Dhabi je 100% vlastněná Exxon Mobil. Dubai Petoleum je z 55% vlastněná Conoco, která také vlastní 35% dubajských námořních oblastí, ve kterých má BP Amoco 33% podíl. Většina ropy SAE jde do Japonska. BP a Total mají dlouhodobé kontrakty se SAE.
Chevron a Texaco, společně přes ARAMCO a a jejich marketingovou firmu Caltex, vytvořily v bahrajnském protektorátu Bahrain Petroleum Company (BPC). Nový Chevron Texaco vlastní BCP. V Kataru Exxon Mobil ovládá sektor zemního plynu. Vlastní velkou část Qatargas, která v současné době poskytuje Japonsku 6 milionů tun zemního plynu ročně. Je také 30% partnerem ve velkém plynovém poli o Ras Luffan, které produkuje ročně 10 milionů tun zemního plynu.
BP se spojila s Gulf ve vytvoření kuvajtské Kuwait Oil Company, která dnes prodává zlevněnou ropu bývalým vlastníkům BP Amoco a Chevron Texaco (Chevron koupil Gulf v roce 1981). V roce 1949 Američtí Jezdci ovládali 42% středovýchodních ropných rezerv, zatímco anglo-holandský Jezdec 52%. Zbývajících 6% bylo vlastněno Elf Total Fina a dalšími malými společnostmi.
Začátkem roku 1961 v Kuvajtu začali Britové perským protektorátům dávat nezávislost a v roce 1971, když byly vytvořeny Spojené Arabské Emiráty ze sedmi šejchátů, britský vliv neodvál. Omán zůstává zůstává Koruně stále blízký. Britští žoldáci představují královské gardy, které chrání vládnoucí rodiny ve všech státech GCC.
Tyto emiráty jsou vedeny rodinami, které byly koncem 18.století vybrány britskými kolonialisty pro jejich plán dominovat nad středovýchodní ropou a přepravními cestami. Šest vládnoucích rodin GCC jsou také ve vzájemném vztahu jako královské rodiny v Evropě.
To, co se dělo v Libyi, a probíhá v Sýrii je klasickou tajnou operací zorganizovanou západními tajnými službami a financovanou GCC, která se pokouší ovládnout ropná pole patřící Libyi a plynová pole patřící Syřanům a předat je trilionářům Rothschildovi a Rockefellerovi. Nenechte se oblbnout. Je to ta samá koloniální blbost.
Česká občanska agentura 